Prostě Tokio
Chvíli přemýšlím a pak povídám: "Václav Havel?"
Ona: "Ano! Ano!"
Havel, ne Klaus.
Japonsko je velmi zvláštní země. Země plná protikladů. Světová velmoc, rozkládající se na malém ostrůvku, který je z většiny tvořen horami. Ulice Tokia jsou osázeny desetipatrovými domky, přechody pro chodce jsou narvaný lidma, po chodnících jezdí lidé na kolech v oblecích stylem no fear. Ale přesto se vás nikdo nedotkne.
Když jsme přijeli do Tokia, nebylo to zrovna uprostřed poledne. Po pravdě, to bylo po druhé ráno. Naštěstí jsme přiletěli na Naritu, která je od centra nedaleko. Vystoupili jsme na místní variantě Hlavního nádraží. Se vším všudy.
Když jsme se vymotali, hned první Japonec hodil pořádnou šavli. Ale jak! Jdouce ze schodů, ani nezpomalil. Jen se předklonil, hodil to do éteru a nijak neváhaje, pokračoval v cestě. Byli jsme konsternováni. Přítelkyně se obávala o bezpečnost, já jsem vzdával hold neznámému Japonci. Pokud si dobře vzpomínám, tak když jsem se dostal do podobného stavu těsně po maturitě, museli mě podpírat dva lidé a ve křoví jsem vydával zvuky jako když mimozemská stvůra požírá nemluvně.
Noční Tokio je totiž plné Nomisugi, neboli Přepitých. Jsou to lidé v oblecích válející se na zastávkách autobusů nebo metra. Totálně grogy, bezvládní lidé se stávají terči fotoaparátů, protože jsou hanbou města. Společensky unavený člověk ležící bezvládně na zastávce se ale nemusí obávat, že by přišel o iPhone, peněženku nebo doklady. Takové věci se přeci nedělají. Tady ne.
Až na druhé straně Země, uprostřed fanatických zakrslých rejžožroutů, jsem ale přišel na to, co to znamená být Čechem. Dvě věci: ryzí češství a odpor k rasismu.
Co znamená pro Čecha ryzí češství? Je to cit, je to švejkování tváří v tvář autoritě. Navíc pokud to člověk něco přinese. Oni totiž v císařských zahradách uprostřed Tokia mají meruňky. Jsou to pečlivě udržované nádherné stromy tvořící idylický park uprostřed šíleného megaměsta. V nestřeženém okamžiku jsme si jednu meruňku utrhli. V životě jsem neměl kyselejší a tvrdší. Huba se mi křivila, ale přece jsem ji snědl. Císařská, no.
A ten odpor k rasismu? Japonci jsou totiž velcí rasisté. Tedy, hlavně mezi řádky. Když jsme vylezli z hotelu, snad každý Japonec nás sjel podezřívavým pohledem od hlavy k patě a občas se u toho podivně zatvářil. Obzvláště, když přítelkyně šla po ulici první. Každý Japonec na nás zíral jako bychom byli démoni z nejhlubších pekel. Od chvíle co jsem vytáhl svůj obří foťák a pověsil si ho na krk, na nás nikdo ani nekoukl. Turisté jsou totiž jen dočasnou nepříjemností, kde morálka velí tiše nepřítele přetrpět. Naplaveniny je ale nutné očistit.
Když už jsme u čištění, pokud si myslíte, že je pražské metro špinavé, neviděli jste to Tokijské. Nacpávači lidí do vagónů metra sice mají bílé rukavičky, ale místní chodby jsou špinavé až hrůza. I některá nádraží jsou čistější. Co ale šlechtí naše Japonské přátele, je chování. V Tokiu neuvidíte, že by někdo v metru strkal nohu do dveří aby se ještě vklínil do soupravy. Kromě toho, že se to prostě nedělá, tak je to zbytečný, stejně za minutu jede dalši vůz. Není potřeba běžet na vlak, není potřeba pospíchat. A rozhodně není potřeba zdržovat. Něco podobného bych zavedl taky. Hlavně když se dveře snaží potřetí zavřít, metro kvůli tomu nabírá zpoždění a i tak se dovnitř prostě musí vecpat ještě další člověk, který by jinak prostě neměl nárok. Smutné.
Ve špičce si ale teprve člověk uvědomí, jak moc do této země nepatří. Jsem normálního vzrůstu a váhy, což znamená, že jsem o hlavu a něco vyšší než průměrný Japonec, jsem jednou tak široký a s batohem zaberu tolik místa jako 3-4 business Japonci. Nejhorší je to ale, když si v metru sedneme. Protřelí japonští staříci vědí velmi dobře, že běloši jsou od mládí cvičeni k tomu pouštět starší sednout, což místní vůbec nejsou. To má za následek, že se důchodci stahují k sedícím bělochům v očekávání pohodlí. Samozřejmě ale platí, že pokud to stařík o holi doklepe až k sedačce a vypadá to, že rána už nedožije, pustí ho si sednout. Vitálního stařík nemá nárok.
Tohle je prostě Tokio.
Ivan Jelínek
Proč nám dnes češství nepomáhá?
Vládní omezení začala platit 27. prosince loňského roku. Je to už 36 dní. 36 dní platí nejpřísnější opatření, která PES zná. Myslel jsem si, že si už můžeme oddechnout, nikdy totiž nemáte jistotu, že budou klesat nebo jak moc.
Ivan Jelínek
Jak se dnes zve dívka na kafe
Pozvání na kafe je svým způsobem chůze po katastrofické křivce. Stačí krůček stranou a člověk upadne do katastrofy. Je to složitý proces, kdy musíme vážit každé slovo a vymýšlet chytré, vtipné a hlavně okamžité komentáře.
Ivan Jelínek
Vesnická etiketa
Jako člověka z města mě chování vesničanů zaráží. Nejde o kradení májek, kydání hnoje nebo dávání slepicím. Vesničané jsou tak trochu jiní. Dělají věci, které by člověk z města neudělal.Vesničané mají třeba jiný přístup k osobní zóně. Ignorují ji. Při nástupu do vesnických autobusů se cítím jako v zástupu semknutých tučňáků, kteří se prodírají krutým větrem směrem k Jižnímu pólu. Houf se pomalu posouvá směrem ke dveřím, lidé do sebe naráží jako klasy na poli ve větru a nikomu z vesničanů to zřejmě nevadí. Kromě mě.
Ivan Jelínek
Povzdech volební komise
Mnoho lidí ani za plentou neví, čí volební lístek vložit do obálky a proto nakonec do urny vhodí obálku prázdnou. Ušetřete prosím čas svůj i můj a když nevíte, k volbám nechoďte.
Ivan Jelínek
Jak nastoupit do tramvaje a nebýt za blba
Znáte ten napjatý moment, kdy čekáte na zastávce a vaše dlouho očekávaná tramvaj se objeví v zatáčce, zadrnčí vám na pozdrav a vy naposled letmo obhlédnete stožár zastávky, jestli stojíte ve správné vzdálenosti. Tramvaj dojíždí, brzdí a vy po očku sledujete, kde se dvířka soupravy zastaví.
Ivan Jelínek
Jak jsme řešili a nevyřešili
Sešli jsme se a řešili jsme téma, které načneme ve chvíli, kdy nastanou volby. Dva studenti politologie a ekonom. Jako obvykle jsme řešili, kdo by byl naším nejlepším zástupcem. A tak jako posledně jsme se dostali k závěru, že ačkoli je náš problém pokaždé stejný, v této volbě je výběr snad ještě těžší než předtím.
Ivan Jelínek
Jen ať pracuje, já to platím!
Pracoval jsem na částečný úvazek celých těch 5 let co jsem byl na VŠ. Jako student pravidelně darující krev a pobírající "částečný" plat jsem nikdy neplatil takové daně jako lidé kolem mě. S posledními státnicemi a přechodem na plný úvazek jsem si spočítal tu dardu, kterou pánovi Prezidentovi co měsíc cvakám. (A dovolím si říct že přímo jemu, protože vláda je jako skupina zombie na slovo poslouchající pána, který je vykopal z hrobů. Kór Želé, který je asi stejně dobrý ministr financí jako by byl můj pes).
Ivan Jelínek
Od prezidenta očekávám, že mě bude bavit!
V druhém kole prezidentských voleb mi už bylo jedno, kdo se stane prezidentem. Od prezidenta totiž očekávám pouze jedinou věc: že mě bude bavit. Narozdíl od suchého Klause, který dokázal po 10 letech pobavit jen tím, že lohnul propisku a že v Austrálii odmítal projít bezpečnostním rámem, jsme v druhém kole měli k dispozici dva obstojné baviče - kandidáty.
Ivan Jelínek
Korporátní spam
Život v korporaci zahrnuje neskutečnou hromadu nevyžádaných zpráv. Po několika týdnech co se přidáte ke korporaci, se začnete se spamem sžívat. Anebo ne.Jednoduchým znakem moci na vysokých pozicích je přístup k distribučním listům. Čím vyšší distribuční list, tím více osob je pod něj zařazeno. A tím větší moc představuje. Takové distribuční listy jsou často využívány různými skupinkami, odděleními a projektovými skupinkami, které tím ospravedlňují svoji existenci.
Ivan Jelínek
Temná strana demonstračního efektu - důchody
Zrovna minulý týden jsem viděl jeden klasický případ. Dítě sotva tříleté, u pokladny zpozoruje poblíž stojící dítě, dejme tomu pětileté, cumlající cukrkandl na špejli. Dítě tříleté proto chvíli startuje: nadechuje se, ba přímo nafukuje, otevírá pusu jako žába a pak spustí. A chce to taky. A musí to mít taky. A jestli to nebude mít, tak bude zle! Rodič chvíli odolává, tedy do chvíle, kdy začne dítko vymetat svým tělem podlahu obchodu.
Ivan Jelínek
Kapitoly z čínské propagandy: Oříšky proti nepokojům
Každý stát vydává svoji vlastní propagandu aby ospravedlnil své války, názory nebo přesvědčil svoje obyvatelstvo. Každý stát na to má právo. Rád bych uvedl sérii článků na téma propaganda, co používá a jak na ní my evropané slyšíme. V Číně se aktivně propaganda používá především na téma: soudržnost státu nebo zahraniční politika. V tomto díle projdeme hlavně téma soudržnosti státu.
Ivan Jelínek
Jak si povede český export?
Česko je malá otevřená ekonomika, která tvrdě jde s tím, jak stojí a padá světový trh. Nebo ten německý, ale to vcelku jedno. Pojďme se ale podívat, kam se posuneme v následujících desetiletích.
Ivan Jelínek
Daně? To se stává těm druhým!
Jako student pracující na poloviční úvazek dostávám cca poloviční plat, než moji kolegové. Jelikož to není tolik, největší část toho co odvedu je na zdravotní a sociální"pojištění". Což je tedy také daň, ale zapomeňme teď na chvíli na to, že bychom věci nazývali správnými jmény, koneckonců už jsem ve špitále párkrát byl a proto třeba zdravotní "pojištění" zaplatím rád.
Ivan Jelínek
Repatriace zraněných z Chorvatska - nesmyslná akce
Z celé nehody autobusu v Chorvatsku mi přijde nejvíce šílený cirkus s návratem zraněných. Vážnost jejich zranění, nebo tu smutnou skutečnost, že při nehodě zemřelo 8 lidí, nechci nikterak zmenšovat, ba právě naopak. Několik let jsem pracoval v asistenční službě a pacienty v podobném stavu jsem evakuoval (repatrioval) zpět do ČR.
- Počet článků 15
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 857x